Nadešel čas blíže představit naši novou kámošku, parťačku a členku týmu a rodiny. Jmenuje se Chica. To je španělsky holka. Dostali jsme ji loni od kámoše Léviho a to jméno měla už od něj. Lévi žije v asturijský vesnici, kam jezdíváme v létě na prázdniny a je napůl místní opilec a napůl farmář. Tuhle jsme se vraceli ze surfování a Lévi seděl na lavičce před barákem, pil pivo a v ruce cosi žmoulal...
Mávnul na nás, abychom přibrzdili a hned, jak holky vyskočily z auta, vrazil jim do ruky užmoulanej provázek, na jehož konci bylo - ŠTĚNĚ.
Přihodil pytlík granulí a že prej si ho můžem na týden půjčit. Holky byly hned v sedmým nebi a my hned věděli, že se blíží průser. Bylo potřeba dát hned kategoricky najevo, že TÝDEN ve Španělsku ano, ale pak se štěně HNED stěhuje zpátky k Lévimu. Jenomže člověk míní a štěně mění...
Holky měla Chica omotaný kolem packy během vteřiny. Já zkusil ještě zahrát na lásku a úctu k tatínkovi řka: "Buď já, nebo pes!" doufaje, že o vítězi je předem rozhodnuto v můj prospěch. Jenomže holky se hned začaly zajímat, kde že teda jako budu bydlet a já musel kapitulovat. Nezbylo, než pořídit misku, obojek a vodítko a jít navštívit veterináře. Tam vypláznout další eura a pořídit jí pas, čip, očkování a naopak ji zbavit červů. Do pasu bylo potřeba napsat datum narození. To jsme tušili jen velmi neurčitě... Zvolili jsme nakonec první červen - den dětí.
Se psy jsem měl nulovou zkušenost a tak jsem se kdekoho vyptával jak na výchovu a měl obavy, abych neudělal ve "výcviku" nějakou nevratnou chybu. Pár rad se sešlo, ale nikdo mi naštěstí neřekl, že psa nejde naučit jezdit na skejtu a tak každý den dostala pár granulí, když si na skejt sedla a kousek se nechala svézt...
Skončily prázdniny a holky musely letět domů - do školy. Já za pár dní naložil Chicu do dodávky a vyrazil směr Francie. Kámoši se tam už pár dní věnovali degustaci místních vín a hře pétanque. Na petiměsíční štěně tu cestu zvládla na jedničku, ale ocelové koule byly pro to čtyřnohý děcko příliš velkým lákadlem. Aby nám packama nenarušovala hru, musela ke stromu na vodítko. To se jí ani trochu nelíbilo a velmi hlasitě dávala najevo svůj nesouhlas. Tehdy asi poprvé projevila svou inteligenci, když jí stačilo 2x podržet tlamu a hned jí došlo, že pokud by chtěla štěkat dál, kamarádi bychom nebyli. Dneska štěká jen když drze vyzve nějakýho chrta na závod v běhu a pak ho samozřejmě nestíhá... 🙂
Po pár dnech jsme se popakovali a vyrazili opět na cestu. A opět to Chica zvládala skvěle. Když si to tak uvědomuju, asi je důležitý jak s dětmi, tak se psy, začít s tím cestováním co nejdříve. Když jsme s obytňákem kdysi vyrazili do Řecka, byl Aňuli teprve jeden rok a Báře na první cestě okolo Pyrenejskýho poloostrova okolo tří let a od té doby zvládají obě jakékoliv delší cestování úplně v pohodě.
Dorazili jsme do Čech, kde pomalu končil podzim a blížila se zima. A my najednou zjistili, že nám Chica tak trochu nabourává zimní program. Jednak je se psem poněkud náročnější shánět ubytování a pak taky nemůžeme na sjezdovky všichni najednou. Nedá se nic dělat a psí službu si musíme střídat. Ze startu jsme z toho nesví, ale nakonec se ukáže, že jedinej rozdíl je v tom, že odpočinkovou pauzu v lyžování či snowboardingu nemáme holt všichni najednou, ale postupně a že to vlastně vůbec nevadí.
No a pak to přišlo. Na jaře roztál sníh (hahaha - a kde byl, že?) a my vzali skejty a vyrazili na nejbližší asfaltovej plácek. Jak Chica povyrostla, skejt už jí byl malej na sezení a musela se postavit hezky na všechn čtyři packy. Chvíli jí to trvalo, ale pak nějak přišla na to, jak přenášet váhu, aby ji skejt poslouchal a ona zatáčela. Nebylo už potřeba jí to nějak moc učit a motivovat pamlskama, protože jí to zjevně bavilo. Stačilo z auta vyndat skejt, položit vedle na zem a ona už ho nepozorovaně osedlala a mazala někam pryč. OK. Tak se z ní stala originál skejťačka. Zajímavý je, že si oblíbila jednu desku a na jiných jí to moc nebaví. Taky se trochu vzteká, když si toho jejího skejta někdo půjčí... 🙂
Pak přišlo léto a my vyrazili zase do Asturie na Salty. Chica skejtovala kolem baráku stále se stejným nadšením. Nemenší nadšení projevovali i všichni návštěvníci surfcampů a tak kamery v telefonech jely na plnej plyn a z Chicy se pomalu, ale jistě, stávala hvězda instagramu.
Přišel čas zkusit novou zábavu.
Paddleboarding na řece!
Řeka Sella pramení v horách Picos de Europa a protéká provincií Léon, v Asturias se potom ve městečku Ribadesella vlévá do oceánu. Řeka je v sezóně zcela zaplněná plastovými kajaky a kanoemi, které si turisti půjčují v několika místních agenturách. Být v tu dobu na řece není opravdu nic záviděníhodného. Ponořit pádlo do vody mezi stovkami kajaků se zdá být skoro nemožné.
Kdo si ale počká, ten se dočká. V určitou hodinu řeka vyplivne posledního "adrenalinu" chtivého turistu na břeh a tehdy přichází náš čas. Průzračná voda plná ryb, na březích se pasoucí koně a krávy a všude kolem tisíc odstínů zelené. Chica přeskakuje mezi paddleboardy a nervózně kňučí, když nemá svoje stádo boardů pohromadě. Asi projev nějakých pasteveckých genů. Nedá si to vymluvit a je v klidu jen když obsadí board, který pluje první.
Paddleboarding na řece je skvělej, ale oceán má taky svoje neodolatelný kouzlo. Hlavně pokud člověk ví, kam vyrazit... Pár let zpátky jsme jen tak nazdařbůh vyrazili z jedné pláže podél pobřeží a objevili v útesech jeskyni jak z Pirátů v Karibiku. Nesmí být vlny (i tak to sakra houpe) a je potřeba trefit správný čas mezi přílivem a odlivem. A úplně nejdůležitější je naprosté bezvětří, jinak člověku hrozí, že by se nechtěně mohl podívat až do toho Karibiku... nepodceňovat!!! Chica se s oceánskou plavbou popasovala opět skvěle, ikdyž bylo znát, že jí to houpání na vlnách extra velkou radost nedělá. Trénink ale dělá mistra a každou další plavbu si užívala víc a víc.
Surfskate, paddleboard na řece i oceánu a co teď? Jasně! Teď je na čase zkusit surfing! Chica dostane zase svou vestu (zpočátku se jí nelíbila, ale jakmila zjistila, že vesta rovná se zábava ve vodě, vzala ji na milost) a hurá do vody. Stejně, jako spoustě jiných šikovných začátečníků jí nejvíc vyhovuje board Firewire Addvance - délka 6'.10" s výtlakem 57 litrů. Chvíli nám trvá si ujasnit, kam že má při surfování koukat (pravidlo: "jedu tam, kam se dívám" nejdřív zcela ignoruje) a taky hledá, kam se na prkně správně postavit, aby se jí nenořil nose nebo tail, ale po chvíli už jí je všechno jasný a dává to jak Kelly Slater. Příští sezónu zkusíme nějakej ten barel... 🙂
Co říct na závěr? Díky Chica, žes nám vstoupila do života. Je to s tebou skvělý!!! 🙂
0 komentářů