Nadešel čas blíže představit naši novou kámošku, parťačku a členku týmu a rodiny. Jmenuje se Chica. To je španělsky holka. Dostali jsme ji loni od kámoše Léviho a to jméno měla už od něj. Lévi žije v asturijský vesnici, kam jezdíváme v létě na prázdniny a je napůl místní opilec a napůl farmář. Tuhle jsme se vraceli ze surfování a Lévi seděl na lavičce před barákem, pil pivo a v ruce cosi žmoulal...

Konečně! Abstinenční příznaky způsobené nelidsky dlouhou prodlevou v našem cestování z důvodu Ániny zdravotní indispozice v závěru roku už byly téměř nesnesitelné a vyžadovaly akci. Týdenní opušťák ze vzdělávacího zařízení sice není kdovíjaká bomba, ale máme v rukávu osvědčené eso, které jsme v minulosti už párkrát v podobném termínu vynesli. Arco. Autonomní italská provincie Trentino na severu Gardského jezera, nebo-li chcete-li Lago di Garda.

Jarní prázdniny jsou tu! Kam vyrazíme? Někam do tepla? Nebo si dáme kombinaci tepla a zimy a pošleme to třeba do Arca za lezením a lyžovaním v blízké Paganelle? Brouzdám internetem a snažím se kombinovat spoje, bydlení a předpovědi počasí. Nejhorší část každého tripu. Nakonec se rozhodujem pro Stubai. Uvědomujeme si deficit v našich zimních radovánkách a předpověď vypadá taky dobře. Není co dál řešit. Balíme.

Kombinace této destinace a tohoto termínu je sázkou na jistotu. Sice jsme i tentokrát zapomněli holky dopředu omluvit z prvního lednového týdne ze školy, jinak jsme už ale byli docela připraveni. Z balení dárků jsme přešli plynule do balení báglů s lezením, padleboardů, surfů a surfskatů. Holky si ještě trochu stihly pohrát s novými dárky, nicméně hned následující večer po vánocích klaply dveře, stromek doma vzlyknul a osiřel, my kopli do vrtule a vyrazili na cestu.

Ona je teda právě teď olympiáda zimní. Spíš by se hodilo psát o jiným sportovním zázraku. Ester Ledecká totiž právě vyhrála svou třetí zlatou olympijskou placku - celkově druhou snowboardovou a první pekingskou. Ale s Ester jsme se bohužel nikdy nikde nepotkali. Holky jí teda aspoň při každém sjezdu drží u televize palce a fandí jí o sto šest. Teď mám ale chuť napsat pár vět o Adamovi. Když se totiž malý Adam Ondra kdysi dávno zjevil na lezeckých závodech, které jsme pořádali, bylo hned jasný, že před námi stojí neuvěřitelný talent. Ikdyž si asi málokdo uměl už tenkrát představit, kam až se  Áďa jednou posune...

Tak kam? Zkusíme nějaký hory? Se sněhem to vypadá docela dobře. No jo, ale co lidi? Po vánocích je všude hlava na hlavě. Děcka jsou na skialpy ještě malý a trávit poslední hodiny roku někde ve frontě na vlek fakt nebude to pravý ořechový. Do tepla? Španělsko? To je daleko. Půlku času, co máme k dispozici bychom strávili v autě. No a co Sardinie? Sardinie? Počkej, zkontroluju trajekty a aktuální covid pravidla. Hmmm...to vypadá, že by to mohlo klapnout. Balíme!

Vlastně úplnou náhodou a dost nečekaně. Vzhledem k tomu, že jsme dřív ochutnali surfing na vlnách, na paddleboardy jsme koukali dost s despektem. Oni totiž surfaři paddleboardisty nemají ani trochu v lásce. Důvod je jednoduchý a prostý. Paddleboardisti nám totiž kradou vlny! 🙂  Vím, že pro člověka surfingem nepolíbeného to zní divně. Bude si myslet, že tak jako důl se může zatopit nebo zasypat, vlna může být velká nebo malá, ale nikdo vám ji přece nemůže vzít...

Pomalu skládám dohromady celý projekt Žij.cz a snažím se před sezónou připravit nějakou nabídku. Chci mít vše pod kontrolou a tak postupuju obezřetně a s rozvahou. Hodně se učím. Jde to pomalu, ale jde to. A najednou - BUM! Doba covidová! Omezené cestování. Omezené setkávání lidí. Omezené všechno. O nějakým rozběhu agentury nemůže být momentálně řeč. Co teď? Teď právě přišel asi čas na to, vyzkoušet si vestavbu do dodávky...

Kdo by o něm nikdy neslyšel? Kdo aspoň jednou v životě zavítal mezi surfaře, patrně se alespoň letmé  zmínce o tomto surfařským stropu nevyhnul. Na první pohled ničím zvláštní město asi hodinu a půl na sever od Lisabonu. Druhý pohled, za vysoký útes s pevností FORTE DE S. MIGUEL ARCANJO na vrcholu, už je zajímavější. Minimálně pro surfařskou komunitu. Za útesem se totiž schovává Praia do Norte. Severní pláž.

Volvo C303. Tojekáratentoryje. Kdysi jsem to auto náhodou uviděl na nějakém inzertním serveru ve Švédsku a byla to láska na první pohled. Hned druhý den jsem se na auto jel aspoň podívat, když už jsem se od majitele dověděl, že už je prodané. Druhý pohled lásku ještě umocnil a ja začal ve virtuálním světě pátrat po inzerátech. Bingo! Aukční portál nabízel 2 kousky a já pro sichr přihazoval na oba, abych svou šanci na vítězství dubloval. Vítězství!
Nebo ne?

Najednou jsem si uvědomil, že autům vůbec nerozumím, offroadům už vůbec ne a taky jak je sakra dostanu od polárního kruhu do ČR? Tři noci jsem nespal! Nebylo by lepší zaplatit pokutu za nedokončenou aukci a na vidinu šoférování podobný káry zapomenout? Ne! Jednou jsem tu hru začal hrát, tak ji taky dokončím. Koupil jsem letenku k polárnímu kruhu, pozjišťoval, kde poblíž je nějakej prázdnej kamion mířící na jih a letěl auta převzít a naložit.

Jak už jsem psal, do toho auta jsem byl hned zamilovanej, ale když jsem je poprvé uviděl obě najednou, skoro mi naskočila husí kůže. Inu dvojčata…:)     Než kamion dorazil do Čech, našel jsem dílnu, která by auta (odteď už jim říkám Mazlíci) oživila a  postavila na značky  a dál se věnoval své práci. Bydleli jsme tenkrát v Orebru ve středním Švédsku a když mi z dílny volali, že první Mazlík jezdí a je přihlášený, hned jsem chlapy z práce zpunktoval, aby mi ho dovezli na sever. Nemohl jsem se dočkat. Měl jsem zrovna v plánu objíždět základnový stanice mobilní sítě, kterou jsme stavěli v nepřístupných oblastech na hranicích s Norskem a Mazlík mi v tom měl hodně pomoct. Chlapi dorazili a když zase začali slyšet a přestali se třást, odvezl jsem je na letište.  Mazlíka jsem vyzkoušel před barákem, napakoval potřebný věci, naťukal body do GPS a vyrazil.

Skvělej pocit. Po chvíli jsem měl dojem, že jsem Mazlíka zkrotil a že mi takzvaně zobe z ruky. Ten dojem byl bohužel mylnej. 🙂
Led na lesní cestě a nevěnování se řízení na 100% způsobil, že se mi svět zničehonic pootočil o 90 stupňů. Ležím na boku, kontroluju jestli jsem celej a jestli někde něco neteče a nesmrdí. (myslím tím třeba benzín 🙂 )

Všechno se zdá být cajk a tak se soukám okýnkem ven a volám do kanclu, aby mi sehnali číslo na nějakou asistenci. Po chvíli mi z asistence volají a ptají se na adresu, což mě docela pobavilo a tak jim vysvětluju, že jsem „in the middle of nowhere“ někde v lese a že jim maximálně můžu poslat GPS souřadnice. Paní se ptá jestli aspoň poblíž není nějaká křižovatka nebo benzínka, aby si mě našla na mapě, že jim prý GPS mapový systém nefunguje a mě dochází, že odsud žádná pomoc přijít nemůže a nepřijde.

V tu chvíli kolem naštěstí jede nějakej týpek lovit losy a říká, že o pár kiláků dál bydlí na samotě kámoš, že tam má traktor, a že jestli bude doma, že ho za mnou pošle. Čekám a čekám a po hodině skutečně slyším bublavej zvuk starýho traktoru. Šup šup a najednou jsem

zpátky na všech čtyřech. Sice trochu pomačkanej, ale všechno funguje jak má a já pokračuju v cestě. Strávil jsem tenkrát s Mazlíkem asi 10 dní a párkrát to byl docela fakt adrenalin. Když jede člověk sám a neví, co je před ním, jestli to bude průjezdný, jestli se tam někde vepředu půjde otočit, případně vycouvat, užívá si cestu jinak, než když je s ním někdo „na palubě“. Někdo schopnej případně pomoct s vyprošťováním či navigací. Takových tripů jsem pak absolvoval ještě několik a vždycky jsem si to užil na max. Divoká příroda. Žadný lidi. Samota. Švédsko je na tohle skvělý. I chlapům pak Mazlík ještě pár let pomáhal s navážením materiálu na místa, kam auta normálně nejezdí…