Číst více

The post Jarní prázdniny v Arcu u Lago di Garda first appeared on Žij.cz.

Číst více

The post Tradiční silvestrovská Sardinie first appeared on Žij.cz.

Číst více

The post Jak se zjevil Adam Ondra – na Mejcupu first appeared on Žij.cz.

Číst více

The post Silvestrovská Sardinie first appeared on Žij.cz.

Číst více

The post Léto v Asturias first appeared on Žij.cz.

Že prý se jim tam líbí stejně nejvíc. Hned nás začnou brát na svoje oblíbený místa a pláže a my se nestíháme kochat. Krásný pláže bez lidí, neskutečný výhledy, osamělý majáky. Český surfhouse Salty Lobos s pohodovou partou, skály, vodní gejzíry a taky sidru – lokální alkoholický nápoj z jablek. S ciderem, který znáte z nabídky u nás to moc společnýho nemá, ale jak se jednou propijete…:)

Docestují s námi na hranici s Galicíí a nechají nás svému osudu, protože se musí vrátit už zpátky do Čech. My pokračujeme dál na západ a holky začínají být trochu protivný, že by chtěly nějaký kamarády. Slíbím jim, že na příští pláži třeba nějaký děti potkáme a doufám, že na to zatím zapomenou. Jaký je to ale překvapení, když na dětským hřišti u pláže v městečku Valdoviño se opravdu zjevují dvě holčičky, úplně stejně starý a navíc! Mluví česky! Za chvíli potkáváme jejich rodiče Míšu s Honzou, kteří se z Berouna přestěhovali do Peniche v Portugalsku a do Galicie jezdívají na dovolenou. Honza surfuje a tak je radost několikanásobná a hned se domluvíme, že půjdem do vody. Moc mi to sice v těch proudech nejde, ale i tak si to užívám. Do té doby, než vylezu z vody a koukám, že mám v prkně díru velikosti bezzubých úst staré ženy, jak by řekla rada starších kmene Mescaleros. Honza mi nabídne, že se v aute zmáčknou a prkno mi veme opravit do Peniche. A až my tam dorazíme, už bude v cajku. S díky přijímám.

Loučíme se a my pokračujem přes Coruňu, kde omrknem místní akvárko a lehce si zabouldrujem na městských hradbách. Dáme povinnou zmrzlinu a frčíme do rybářského městečka Muxía, což je jeden ze dvou opravdových cílů Svatojakubské cesty do Santiaga. Tím druhým cílem je maják Fisterra – místo kdysi považováno za konec světa. Tam se podíváme taky.

A pak už to berem na jih až k městečku Ribeira, kde nás čeká jeden ze zlatých hřebů naší cesty. To ale ještě nevíme. Místo, které jsme si vytipovali v mapě pro táboření je bohužel nepoužitelné a tak jezdíme sem a tam a hledáme nějakej plácek s výhledem na oceán.

Zatáhnu ručku a jdu se podívat, jestli by se nedalo sjet ještě kousek níž k vodě. Najednou je vidím! Utíkám zpátky k autu a zařvu honem honééém! Rychle než uplavou! Holky se děsně leknou, ale když řvu pořád dál, že tam surfuje hejno delfínů, vyskáčou z auta a až do západu slunce pozorujem asi 30 delfínů ve vlnách. Neskutečnej zážitek!

Sever Portugalska nás nijak moc nezaujal. Porto je údajně krásné město, ale nám se do města nějak nechtělo. Snad příště. Zato jsme se těšili do Nazaré. Místo s kaňonem zařízlým do mořského dna, tvořící při swellu ty nejvyšší vlny na světě. Doufal jsem, že to na vlastní oči uvidím. Bohužel swell neměl dostatečnou sílu, aby tvořil vlny pro surfování, ale tak úplně marný to nebylo. Ve vodě řádili bodysurfaři. Větší magory jsem snad neviděl. Dostat se do vody nebo naopak z vody bylo při tom beach breaku něco mezi pokusem o sebevraždu a sázkou do loterie. No a pak už před námi bylo Peniche.

Honza s Míšou nás vzali do svý oblíbený hospody na chobotnici po galicijsku a nevím jestli byla lepší ona, nebo další večer grilovaný sardinky u nich na dvorku. Žůžo labůžo. Dostal jsem zpátky svoje opravený prkno  a taky jsme si prohlídli jejich obytňák, s kterým procestovali kde co a teď prý ho budou pronajímat. Zrovna příští týden mají první zákazníky… Děkujeme, přejeme hodně štěstí a loučíme se. Musíme pokračovat dál na jih. Někde cestou se máme potkat s Jirkou a Linou, které jsme potkali loni na Srí Lance. Jsme zase na cestě. Příští zastávkou je Ericeira – další vyhlášená surfařská oblast. Bohužel tu obytňákům vymezili jen nejsevernější a nejjižnější pláže a tak jsme nevyzkoušeli všechny. Určitě se sem ale jednou vrátíme.

Další zastávkou je Cascais. Pod majákem tu místní lezci odjistili v útesech několik cest a tak tu dva dny strávíme lezením nad vodou. Veliká krása. Když holky zrovna nelezou, hrajou si s chobotnicema, který z vody tahají lokální harpunáři. Docela si to užívaj. 🙂                  

A jedeme dál! Pod Lisabonem se vše zdá být příliš turistické a tak nás osloví (a to velmi) až městečko Odeceixe vyhlášené komunitou hipíků a úchvatnou pláží oddělenou od pevniny klikatící se říčkou. Tam se taky konečně potkáváme s Jirkou a Linou a dozvídáme se, že společně pojedeme navštívit jakýhosi Vítka, kterej žije na úplným jihu Portugalska.

Ukážou nám na mapě na který pláži se večer potkáme i s tím jejich kámošem a vydáme se tam každá posádka po své ose. Když ze směru odbočíme k pláži Bordeira, jenom abychom se mrkli, jestli bude stát za pozdější návrat z jihu, všimneme si ve vesnici dvou aut z českýma espézetkama. Dodávka a obytňák. Zastavíme na kus řeči a zjistíme, že obě auta směřujou za jakýmsi Vítkem. Asi to bude ten stejnej. Večer se fakt všichni sejdem na úžasným spotu, kde nás druhej den čeká neskutečná levačka. Vítek – Buťák i jeho rodinka jsou supr. Grilujem, pijem a kecáme. Až teď si všímáme, že noví kámoši – Papája a Šimon nepřijeli v ledajakým obytňáku, ale že to je přesně ten, co se v Peniche Honza s Míšou rozhodli půjčit svým prvním zákazníkům. No a osádka dodávky? Po nějaký době se dovídáme, že se vlastně známe z Lefkády, kde Alešák s Káčou vedli hotel pro kitesurfery. No nekecej! A tak teda na shledání – ahoooj a na zdraví! 🙂

Celej jih Portugalska dýchá neskutečnou pohodou a svobodou. Všude plno dodávek a obytňáků, u supermarketů Intermarché můžete za pár eur vylejt nádrže a napustit pitnou vodu, případně si vyprat. Nádherný vlny na nádhernejch plážích a k tomu kafe s místní specialitou – Pastel de Nata – koláčkem z lístkového těsta a to celý prosím pěkne za jedno jediný euro. Co víc si přát? Posurfujem v nový partě co se jen dá a pak se loučíme a berem to zas na východ a na jih – do Tarify.

Tarifa je Mekkou všech windsurferů a kiterů na jihu Španělska, kde gibraltarskou úžinou mezi Afrikou a Evropou téměř nonstop fouká skvělej vítr. Na parkovišti u pláže potkáváme česko-slovenskou rodinku, která s novou obytnou dodávkou poprvé vyrazila do zahraničí. Vykládáme si zážitky z cest a dojde i na popis náhodného setkání v Galicii a na další řetězení událostí a dalších setkání a když se zmíníme o nový kámošce Papáji, která krom surfování jezdí i na wakeovým prkně, vyslechneme si toto: „Papája? Taková blonďatá holka? Tu jsem učila angličtinu!“ To už je těch náhod na nás asi nějak moc… 🙂  Svět je prostě malej.

Zpátky jsme to pak brali podél středozemního pobřeží a viděli spoustu krásných míst. Jeden z nejlepších tripů, ale taky jeden z těch náročnějších. 2 měsíce na cestě je přece jen už nějáká doba. Zůstane každopádně hluboko v paměti a kdyby snad ne, máme pro sichr tohle video:

The post Kolem Pyrenejského poloostrova first appeared on Žij.cz.

Ale zpátky k poslednímu výletu. Sardinii milujeme kvůli široké škále aktivit a přátelským lidem. Jsou tam krásné skály pro lezení, na severu fouká stabilní vítr, takže ideální místo pro kiteboarding a windsurfing, skvělé trasy pro kolo i běh a průzračné moře pro harpunování a nádechové potápění. Takže jsme měli auto napakovaný všema potřebnejma hračkama a už jsme to prali na jih do Livorna na trajekt. Některý lidi si bookujou trajekty s předstihem a má to nespornou výhodu – je to o dost levnější. My to necháváme až na booking trajektu na místě, protože nikdy nevíme, co nám cestou cvrnkne přes nos a nechceme se stresovat.

Na Sardinii jezdí z Livorna 2 trajektové společnosti zhruba za stejnou cenu. My nejradši tuhle, protože ta samolepka, kterou dostaneš po nalodění nám nalepená vzadu na autě pak ten výlet celej rok připomíná. 🙂  Trajekt jezdí přes noc, takže se v pohodě vyspíš a z paluby se dostaneš někdy kolem šesté ráno a za nějakých 20 minut už můžeš být na nějaký supr pláži. A za nějakou další půlhodinku na Porto Pollo – oblíbeným větrným spotu, kde to fakt žije a lítá… A v sousedním městečku Palau jsme tenkrát koupili naše první surfový prkno. A k němu pádlo. Že ho jako budem používat jako SUP – no úplný jelita…:)

Ostrov většinou objíždíme proti hodinovým ručičkám, ani nevím proč. Prostě jsme tak kdysi začli a už nám to tak vyhovuje. Nejdřív je v cestě Alghero s pěkným campem a krásnou pláží opodál a ještě o kousek  dál s Neptunovou jeskyní. Příjemný je odchytit si kousek od maríny drožku a prohlédnout si město i s výkladem kočího. Pak je to necelá hodinka do Monteleone Rocca Doria – vesničky na kopci s necelou stovkou obyvatel. Nahoře na kopci se kdysi těžil kámen, ale po obvodu lomu skály zůstaly a tak se dnes jedná o parádní lezeckou oblast s úchvatným výhledem do krajiny.

Dál na jih si můžeš dát zastávku v rybářském městečku Bosa na řece Temo se spoustou rybích restaurací a pak pokračovat dál, třeba k poloostrůvku Sinis s křišťálově čistou vodou, neskutečným podmořským životem a archeologickým nalezištěm. Z parkoviště k majáku a zpátky je to cca 5 km, takže si tam můžeš dát krátkej vejlet s malýma děckama nebo pár „koleček“ výklusu. Tříletou Aňuli zkoušíme stavět na surfový prkno, ale moc se jí do toho nechce. Ještě pár pokusů a jedeme dál!

A je tu Costa Verde! Neboli zelené pobřeží. Nepojedeš tady žádnou asfaltkou, ale cestou plnou písku, výmolů a kamenů. Rozhodně nic pro obytkovýho začátečníka a taky nic pro standardní obytku. Nikde ani živáčka, žádná voda. Nic. Sem tam jen písečné duny. Jak někde na safari.
Pecka! Nacházíme před západem místo na spaní, děláme si večeři, popíjíme víno a užíváme si ohně na pláži.
Nad námi miliardy hvězd. Idylka přesně do doby, kdy na pláž vlítlo asi 10 chlapů na kroskách a začali kolem nás jezdit. Řev motorů a míhající se světla. Děcka vyděšený a my vlastně taky. Čekáme, co se z toho vyklube. Naštěstí po pár minutách se první světla oddělí a mizí podél břehu v dáli. Ostatní se po chvíli přidávají a řev motorů utichá. Zážitek nic moc, ale po chvíli se uklidníme a už plánujeme další náš směr. Buggerru. Podle lezeckého průvodce tam má být zajímavá lezecká oblast. Ráno vyrazíme.

Buggerru je další z rybářských městeček. Malinká marína, v ní se pohupují loďky a čluny. Na molech roztrhané sítě a lana. Nad marínou parkplatz pro karavany za pár eur. Nad městečkem se tyčí skalnaté kopce, ale do skal se tentokrát ani nedostanem. Vedle maríny je totiž vlnolam a vedle vlnolamu se dělá pěkná levačka. To, že to je levačka jsme samozřejmě tenkrát netušili ani náhodou, ale dneska už víme. 🙂  Vůbec nevíme, jak se na prkno máme stavět, jak pádlovat, jak chytat vlnu, nic. Ale zkoušíme to znovu a znovu až do zblbnutí. Markéta je na tom o poznání mnohem líp. Pozorujeme u těch našich pokusů kluka a holku vedle a snažíme se něco pochytit. Po čase zjišťujem, že mluví slovensky. Bratia a sestry! Teda brat a sestra. Martin a Emily. První opravdoví digitální nomádi, který jsme potkali. Večer u grilu jim povídáme o lezení, oni nám o surfování. Nevím, jestli oni od té doby zkusili na nějakou skálu vylézt, my surfingu každopádně propadli.

Jak se vlny objevily, tak druhý den zmizely. Středozemní moře holt není oceán. No a my pokračujeme dál na jih. Před námi je ostrůvek Sant’Antioco s městečkem stejného jména. Zrovna tam probíhá nějaká slavnost, takže všude plno hudby, pití a streetfood. Trochu v noci zapaříme, ale hned druhý den vyrazíme hledat přírodní bazén, který jsme našli v google mapě. Skála pod vodou odděluje mořskou hladinu od tohoto bazénku a v něm je voda jak zrcadlo, přestože se na hladině moře zvedaj ve větru pěkný vlny. Hned na začátku cesty je jasný, že to není nic pro auto, natož obytňák a tak parkujeme a jdeme pěšky. Cestou si představuju, jaká by to byla pecka cestovat nějakým teréňákem, třeba Mazlíkem :).

Pokračujeme dál. Překročíme nejjižnější bod a začínáme se tak vracet. Po východním pobřeží. Nejdřív to nevypadá s návratem nejlíp. Krásná plážička a na ní my. V autě. Auto zahrabaný v písku. Dvě hoďky usilovný práce a jsme z toho venku, ale bylo tak tak. Uf. Můžeme pokračovat. Přijíždíme na další z mnoha pláží a tam hejno surfařů ve vodě a vlny….vlny, jaký jsem dosud neviděl a od té doby jen párkrát. Dlouhá perioda. Offshore vítr. Krásný a pravidelný. Do neoprenu a do vody. Ani nevím jak, ale poprvé v životě chytám čistou vlnu a jeduuuu! Jsem surfaaaař! Neskutečnej pocit!

Rychle bez zastávky projedem hlavní a největší město Sardinie – Cagliari a už jsme na další pláži. Začíná se zvedat vítr a tak foukám kita, už jsem se totiž dlouho nesklouz. Vítr ale ustává a tak s holkama spravujeme stan z palmových větví, který někdo na pláži nechal. Jedno z našich nejlepších ubytování ever.

A teď už přichází zase čas na lezení. Nejdřív v Santa Maria Navarrese, kde přímo v maríně skoro z auta nastupuješ do několika pěkných cest. Pod tebou šplouchá moře a vítr si pohrává s takeláží zaparkovaných jachet. Moc příjemný. O hodinu a půl víc na sever pak přijedeš do Cala Gonone. Městečka plného barů, kaváren a pizzerií. Taky tam mají moc pěkné mořské akvarium. A parky a dětská hřiště a dva campy.

A všude kolem několik desítek lezeckých sektorů s cestami všech obtížností. Doporučujem půjčit si motorový člun a vydat se podél pobřeží. Přejíždíš z pláže na pláž, koupeš se, šnorchluješ, opaluješ, lovíš ryby, prozkoumáváš jeskyně a když si sebou vezmeš cajky na lezení, užiješ si i lezení. Člun s výkonem čtyřiceti koní stojí od nějakých 100 eur na den a nepotřebuješ žádnou licenci. Na sto koní už papíry mít musíš a zaplatíš skoro dvojnásobek, ale musím říct, že těch 40 koníků řehtalo báječně. Letěli jsme po vlnách jako vítr a Markéta měla co dělat, aby holky udržela v lodi. 🙂

Přijížděli jsme do Olbie na trajekt tentokrát nějak moc brzo a tak jsme pár kiláků před Olbií ještě zahli podle cedule k nějakým plážím. Na parkovišti  jedno jediný auto, jinak liduprázdno. Pevnina tu tvoří kosu a na východní straně je otevřený rozfoukaný moře. Přesunem se teda na západní stranu, kde je klidná laguna. Uprostřed ní kotví katamaran.
Užíváme si poslední koupačku. Na pláži pod stromem sedí týpek a mlátí do kytary. Jeden skvělej song za druhým. Je to nějakej švýcar, kterej se prý po třech týdnech na cestě vrací domů a na týhle pláži se prej vždycky před odjezdem ze Sardinie zastaví. Budem to tak odteď dělat taky. Když spustí Me and Bobby McGee, song od Krise Kristoffersona , kterej proslavila Janis Joplin, je to ta nejlepší tečka za tím naším vejletem.

Freedom’s just another word for nothin‘ left to lose…

Text a obrázky nestačí? Mrkni na video.

The post Sardinie. Poprvé se surfem first appeared on Žij.cz.